Jste zde

Výzbroj opevnění

 

Pro potřeby opevnění bylo nutno konstruovat některé zbraně nové, nebo provádět změny stávající podmíněné podmínkami palby ze železobetonových objektů. Z těchto důvodů vývojové práce, stejně jako zkoušky a úpravy prototypů vyžadovaly poměrně dlouhou dobu. Veškeré čs. pevnostní zbraně byli na velmi dobré technické úrovni a v podstatě tvořily světovou špičku v kategorii pevnostní výzbroje. Stejná situace panovala také v případě optických přístojů, lafetací a pancéřových prvků.

Pistole vz. 24

Byly běžnou osobní zbraní důstojníků, rotmistrů, délesloužících poddůstojníků a obsluh zbraní. V opevnění se měly používat pro obranu vchodů či pro sebeobranu při vniknutí nepřítele do objektu. Konstukčně se jednalo o typ Nickel s uzamčeným závěrem, ráže 9 mm Browing. Pistoli vz. 24 vyráběla Zbrojovka ve Strakonicích.Do roku 1938, kdy se přestaly vyrábět, jich bylo dodáno na 180.000 kusů.

Puška vz. 24

Představovala základní zbraň mužstva a to i u pevnostních jednotek. Jednalo se o mechanickou pětirannou opakovačku Mauser ráže 7,92 mm s bodákem. Byla to zbraň spolehlivá, vyráběná Čs. zbrojovkou Brno. V objektech opevnění měla být používána ve střílnách na krytí vchodu a především jako jako hlavní zbraň posilové pěchoty. Byla první puškou vyráběnou v Československu s plně vyměnitelnými díly.

Signální pistole vz. 30

Byla vyráběna Čs. zbrojovkou ve Strakonicích. Rakety ráže 26,5 mm sloužily k signalizaci a osvětlení bojiště. V objektech těžkého opevnění se rakety obvykle vystřelovaly ze zvonů otvorem pro periskop.Ke konci března 1939 měla ČS armáda těchto pistolí ve výzbroji 24.353 kusů

Ruční granát pro opevnění – OČRG vz. 38

Byl vyvinut pro použití v granátových skluzech objektů opevnění. Běžně používané granáty vz. 34 se svojí konstrukcí pro použití ve skluzech nehodily; jejich konstrukce nezaručovala bezpečnou iniciaci při pádu skluzem. Začátkem roku 1938 byly úspěšně provedeny zkoušky a v dubnu toho roku schválil náčelník hlavního štábu gen. Krejčí zavedení ostrého časovaného ručního granátu do výzbroje armády. OČRG vz. 38 bylo objednáno 900 000 kusů, z nichž více než čtvrtina byla určena pro opevnění, k jednotkám se v září 1938 však už nedostal. Granát se skládal ze dvou hlavních částí: těla a vodotěsného zapalovače. Tělo tvořil černě smaltovaný výlisek 2mm tlustého ocelového plechu s náplní trhaviny. Celý granát vážil 356 g, z čehož 115 g připadalo na trhavinu. Zpožďovač granátu pracoval 3 s, granát padal skluzem 1,3 – 1,5 sekundy. Za mobilizace se nouzově používaly granáty vz. 34.

Granátové skluzy

Jedná se o ocelolitinovou trubku s vnitřním průměrem 100 mm, opatřenou na konci, který zůstane ve střelecké místnosti objektu, kuželovou hlavou uzavřenou odklopným uzávěrem. Skluz se zabetonovával do příslušné stěny objektu přímo ve výstavbě. Příklop byl v uzavřené poloze jištěn pérovým mechnismem. Granát vložený do skluzu vypadl ven vlastní vahou. Příklop byl dimenzován tak, že ani předčasná exploze granátu před opuštěním skluzu nemohla obsluhu ohrozit.

Kulometná pistole vz. 38

Ráže 9 mm
Hmotnost 3,2 kg
Kapacita zásobníku – buben 92 nábojů
Praktická rychlost střelby 200 ran / min

Tuto jistě potřebnou zbraň (samopal) zkounstruovala Zbrojovka ve Strakonicích a ŘOP ji objednalo v počtu 3 500 ks. Bohužel do opevnění, kde měla být pomocnou zbraní se již nedostala.

Lehký kulomet vz. 26

Ráže 7,92 mm
Hmotnost bez zásobníku 8,84 kg
Maximální dostřel 3200 m
Účinný dostřel 2000 m
Kapacita zásobníku – schránka 20 nábojů
Praktická rychlost střelby 200 ran / min

V roce 1924 bylo rozhodnuto, že do výzbroje čs. armády bude zaveden moderní lehký kulomet s označením Praga vz. 24. Kulomet začala vyrábět brněnská Zbrojovka, která ve spolupráci se Škodovkou dořešila jeho konstrukci pro sériovou výrobu. Výroba prvé série byla zahájena až v roce 1926. Tato zbraň se stala symbolem vyspělosti čs. zbrojního průmyslu v meziválečném období a jeho koncepce ovlivnila celosvětový vývoj kulometů. Kvalita zbraně byla vynikající, např. snadno vymněnitelná hlaveň vydržela 50 000 ran. V objektech těžkého opevnění byl pomocnou zbraní instalovanou v pěchotních zvonech nebo pomocných střílnách pod betonem. Kulomet fungoval na principu odběru prachových plynů z ústí hlavně, k zásobování sloužil schránkový zásobník na 20 nábojů.

Těžký kulomet vz. 37

Ráže 7,92 mm
Hmotnost 19,1 kg
Maximální dostřel 3200 m
Účinný dostřel 2500 m
Kapacita zásobníku – pásy 100/200 nábojů
Praktická rychlost střelby 500 ran / min

Šlo o zdokonalený a vylepšený TK vz. 35. Byl vyráběn ve třech úpravách: pěchotní, pro útočnou vozbu „ÚV“ a v úpravě „O“pro potřeby opevnění. S kulometem vz. 37 se počítalo především v těžkém opevnění jako s hlavní zbraní proti pěchotě. Předpokládala se montáž celkem 7 variant montáže této zbraně. Na tvrzi byly použity tyto varianty: sólo provedení (zbraň D) ve střílně pod betonem, jako dvojče (zbraň M) ve střílně pod betonem a v kopuli. Ve všech třech případech byl odvod vystřílených nábojnic řešen buď ven mimo objekt, nebo do zvláštních schránek s možností odsávání plynů. Na řešení nejrozšířenější zbraně „M“ Zbrojovka Brno původně nabízela tři alternativy. Alternativa, kterou ŘOP přijalo, byla nejjednodušší. Počítalo se v ní se sdružením dvou TK vz. 37 s těžkou hlavní na společné lafetě. Už v březnu 1936 byla takto řešená zbraň podrobena náročné zkoušce, při které bylo dosaženo téměř dvojnásobného účinku v cíli než při střelbě samostatné zbraně.

5 cm minomet Škoda B10

Ráže 50,9 mm
Hmotnost miny 0,99 kg
Plánovaný dostřel 60 – 800 m
Hmotnost zbraně 40 kg
Rychlost střelby 20 ran / min

Nesl kódové označení zbraň U. Šlo o malorážní lehký minomet, určený k palbě střílnami pěchotních zvonů. Výhodně doplňoval odlišné vlastnosti LK vz. 26, stardantně v pěchotních zvonech používaného. Jeho zavedením by se výrazně zvýšili možnosti účinné blízké obrany vlastního objektu. V případě potřeby se nasadil svým ústím ve zvláštní lafetě do střílny zvonu a stejně jako zbraň N se bajonetovými ozuby do ní upnul. Celá operace trvala jen několik sekund. První zkoušky proběhly těsně před zářijovou krizí – od 23. do 30. srpna 1938. Ačkoliv se původně počítalo, že už na jaře 1939 budou zbraněmi U pěchotní zvony TO vyzbrojeny, tyto se do výzbroje čs. opevnění nikdy nedostaly.

10 cm kasematní houfnice vz. 38

Ráže 100 mm
Hmotnost granátu 14,4 kg
Dostřel 11950 m
Kapacita zásobníku – schránka 20 nábojů
Maximální rychlost střelby 15 – 20 ran / min / hlaveň
Délka hlavně 2500 mm

Projekt pevnostní houfnice, nesoucí firemní kód F3 a ŘOPem označovaný jako zbraň Y, vycházel z konstrukčních prvků polní houfnice vz. 30. Závěrová poloautomatika využívala principů vycházejících z 4 cm kasematního kanónu vz. 36, závěr byl vertikální klínový. Zkoušky v Hlbokém u Malacek probíhaly bez závažnějších poruch, proto Ministerstvo národní obrany již v dubnu 1938 dalo Škodovce příkaz k zahájení výroby 87 houfnic, přestože zkoušky nebyly ještě dokončeny. V červenci 1938 zbraň prokázala požadovanou přesnost, rychlost střelby i trvanlivost. 27. července 1938 byla zbraň Y jako 10 cm kasematní houfnice vz. 38 zavedena do výzbroje. Počítalo se s ní do kasemat dělostřeleckých srubů a do dělových věží. Celkem jí mělo být vybaveno 13 izolovaných a 16 tvrzových srubů. V dělostřeleckých otočných věžích měla být namontována jako dvojče na společné lafetě.

U pancéřové věže hlaveň houfnice ústila v kulové cloně, otočně uchycená v otvoru střílny vyfrézované do svislé stěny věže. Kulovou clonou kromě ústí hlavně procházel i otvor pro zaměřovací dalekohled, jenž měl sloužit k řízení přímé střelby. Zbraň Y měla provádět převážně nepřímé palby, řízené na základě údajů pozorovatelů v dělostřeleckých zvonech.

Hlaveň se sestávala z pláště s výměnnou košilí, kterou mělo být možno hlaveň při rychlopalbě chladit vodou. Zákluz při střelbě brzdila hydraulická brzda, zpět hlaveň vracel pružinový vratník. Odměr byl nastavován otáčením věže, náměr náměrovým ústrojím. Zbraň bylo možno odpalovat buď pedálem u sedačky dělovoda, ale též z místa miřiče nebo ze stanoviště nabíječe. Obsluhu každé zbraně tvořilo 9 mužů; většina obstarávala zásobování střelivem. Odpálení zbraně bylo blokováno řadou pojistek. Nábojnice, vyhozená po výstřelu, měla být zachycena a svedena ocelovým toboganem a rourou v podlaze šachty věže do speciální plynotěsné kobky pod věží. Podle druhu palebného úkolu mohl být použit granát nárazový, časovaný, šrapnel, v boji zblízka kartáč či dokonce protipancéřový. Dotace zbraní Y v dělové věži představovala 12 500 granátů (9 000 nárazových, 1 863 šrapnelů, 900 časovaných, 530 protipancéřových, 360 kartáčů).

Z objednaných 87 kasematních houfnic se do září roku 1938 nepodařilo Škodovce nepodařilo dodat do opevnění jediný kus této zbraně, zůstalo pouze u prototypů. V říjnu toho roku byla objednávka snížena na 15 kusů – to už ale vše převzal wehrmacht, ale ani ten je nikdy nepoužil. V září se absence kasematních houfnic nouzově řešila dodáním horských kanonů 7,5 cm vz. 15, které stály před dělostřeleckými sruby. Pouze jedna jediná prototypová houfnice byla v roce 1940 krátkodobě namontována do dělostřeleckého srubu tvrze Adam při zkouškách pro Wehrmacht.